Release*
Metancity.cz, 03/07/2008
hudobný webzine, Česká republika
FOOLKOVY TABLETY STAVY ZARUČENĚ NAVODÍ, ZÁVISLOST HROZÍ
Foolkova „weird music“ je na jeho debutu zastoupena celkem třinácti skladbami, které jsou dále doplněny o související remixové EP, v jehož rámci si dotyční umělci, včetně Peťo Tázok & Karaoke Tundry, vzali na starost dvojku desky – Bells. Těchto třináct skladeb dohromady vytváří jedinečný zvukový prostor, který lze popsat jako svébytnou koláž originálních počítačových zvuků, samplovaných úryvků a živých nástrojů. Znalejšímu čtenáři by se mohlo po této charakteristice vybavit vydavatelství Ninja Tunes, jež je touto kombinací starého s novým pověstné. K tomu můžu dodat pouze to, že Foolk si je ve své tvorbě této snad už tradice vědom, což ale nic nemění na tom, že jeho muzika dokáže obstát sama o sobě a přinést samozřejmě něco ze sebe samotného.
Člověk, který by se snažil dát Foolkově projevu, jednotný všezahrnující název, by stěží pochodil. Track co track se mění jak v rytmice, tak v celkovém zvuku. Foolk naservíroval jak poměrně taneční kousky, tak zcela vážné pomalejší kusy. Nechybí ani moment překvapení v jednotlivých skladbách. Například v původní verzi Bells se po prvních padesáti vteřinách elektronického instra rozehraje sólo part pro akustickou kytaru (samplovaný Laco Lučenič) s takovou jistotou, že mě to až znejistilo. Smíšené pocity (ne ve špatném slova smyslu) se pak dostavily zanedlouho, a sice tehdy, když se kytara propojila s onou úvodní částí, jakoby se nic nedělo.
Společná zůstává snad jen atmosféra – uhrančivá, místy snad mírně hypnotická, v každém prožitku silná, intenzivní až zneklidňující. Začleněný Ennio Morricone, známý italský skladatel filmové hudby, je toho nejjasnějším důkazem. Tím jsme se dostali k největší přednosti Foolkovy muziky. Jinak pro mě osobně chladná elektronika zde dosáhla citelnější polohy, která se bez větších problémů dokázala promítnout i do mého vnímání. Kombinace jazzové basy a moderních naprogramovaných bicí odpovídá obrazu, který se v jistých místech trhá a zpoza něj vykukuje výjev další. Celkový dojem ovšem není nijak násilný nebo nepatřičný, právě naopak. Foolk napoprvé nezaváhal a prezentuje se svým doposud nejvyzrálejším počinem. A není příliš třeba pochybovat o tom, že s uzráváním ještě není u konce.
Václav Walach
